V prvním dílu jsme si popsali základní prvky vybavení ze světa jezdců na discích a dnes se podíváme na některé komponenty více dopodrobna. Gramofony stejně jako přehrávače kompaktních disků nejsou pouhými zdroji skladeb určenými pro pobavení širokého publika, ale kladou se na ně jisté vyšší nároky. Jak již bylo řečeno, pro vytvoření kvalitního přechodu mezi skladbami je nutné mít možnost ovlivnit jejich rychlost. Znamená to tedy nastavit stejnou rychlost u skladby, která aktuálně hraje a zároveň u té, na kterou chceme přejít (beat-matching). Této funkci se říká Pitch Shift nebo Adjust (prostě změna nebo nastavení). To je u obou typů zařízení stejné. Další vlastnosti jsou již velmi specifické, ale stává se, že přechází z analogového světa do toho novějšího digitálního. A my se přesuneme možná i o několik desítek let nazpět.

Gramofony
Na počátku byl jednoduchý mechanický záznam zvuku v drážce vyryté v plastu (respektive vinylu). Přehrávače tohoto typu záznamu jsou spíše mechanickými zařízeními, kdy elektronika řídí hlavně jejich chod a do oblasti zvukové nijak moc nezasahuje. Takže základem jsou dvě části: otáčející se talíř, na který se umístí deska, a ramínko, na jehož konci je snímací hlava s přenoskou. Ta převádí mechanické vibrace hrotu, který se pohybuje v drážce desky, zpět na elektrický signál. Pohon talíře je řešen samozřejmě nějakým elektromotorem. V jedné podobě je motor umístěn mimo polohu talíře a otáčky se přenášejí řemínkem, proto řemínkový náhon (Belt Drive). Dodnes jej můžeme najít u Hi-Fi a Highend zařízení, neboť touto metodou je možné docílit velmi konstantních otáček. Zřejmě jedny z prvních přístrojů tohoto typu zde byly dostupné pod značkou Lenco.

Variantou druhou je takzvaný přímý náhon (Direct Drive), kdy je talíř zároveň rotorem hnacího motoru. Tato konstrukce má několik výhod. Tou první a v DJském světě nejpodstatnější je velký přenášený moment na talíř. Proč je to nutné? Diskžokejům totiž nestačí pouze desky přehrávat, ale chtějí s nimi i nějak pracovat, zastavovat je, vracet a podobně. To vytváří různé efekty jako scratchování, opakování části skladby (loopování) atd. Proto se také nevyužívá standardní gumová podložka pod deskou, která neumožní desce prokluzovat, ale využívá se jiná ze speciální tkaniny, které se říká slipmat a je zpravidla opatřena obrázkem nebo logem firmy či klubu. Tato podložka umožní, aby se talíř gramofonu stále otáčel (prokluzoval), i když desku držíme. V okamžiku, kdy ji pustíme, se okamžitě roztočí. Díky tomu máme možnost začít s přehráváním od přesně nalezeného místa ve skladbě ve vhodný okamžik (samozřejmě to chce dobu tréninku a patřičný grif). U typů s řemínkovým náhonem se při takovéto technice práce s deskou stává, že se deska roztočí s velkým zpožděním, velmi zakolísá a pokud je motorek slabší, tak se dokonce zastaví. To jsou důvody, proč přímý náhon vítězí. Rychlost otáček se mění potenciometrem v rozsahu několika procent v kladném i záporném smyslu (takže například při 33 1/3 ot./min to jde o +/-8 % ). Aby byly otáčky co možná nejpřesnější s malými odchylkami, je základním prvkem řídicí elektroniky krystalový oscilátor s označením Quartz.

Částí druhou je ramínko, což je vlastně trubkový držák přenosky. Během těch několika desítek let se objevily dvě konstrukce - rovné (známé například z Vestax PDX 2000) a tvarované podle písmene S (Technics 1200 a 1210). Je celkem těžké říci, která konstrukce je lepší, vedou se o tom letité spory, každopádně ideálem je, aby byl hrot po celou dobu přehrávání (tedy od okraje až ke středu) kolmo k ose desky. Celé ramínko je uchyceno na protějším konci nežli přenoska v kloubech, aby se mohlo pohybovat a je vyváženo posuvným závažím tak, aby bylo možné tlak jehly na desku měnit (většinou jde o hodnotu v rozmezí 2 - 3,5 g). Postup vyvážení vypadá asi tak, že se postupně otáčí závažím do té doby, dokud nebude konec s přenoskou volně elevovat ve vzduchu. V tu chvíli máme nulovou hodnotu. Poté vynulujeme na závaží stupnici a podle čísel již můžeme cíleně a přesně nastavit přítlak. Druhým mechanickým parametrem, který vzniká, když se deska otáčí, je tečná síla, která negativně ovlivňuje nejenom úroveň a nepoměr signálů v jednotlivých kanálech při snímání, ale má také tendenci nutit vyskakovat jehlu z drážky. A to samozřejmě nechceme. Proto můžeme proti této síle bojovat silou opačnou a tomuto nastavení se říká Antiskating.

Velmi podstatná je také část, která snímá mechanicky zapsaný signál z desky a převádí ho na elektrický. Touto částí je přenoska s diamantovým hrotem. Podle toho, jak je hrot vybroušen, rozeznáváme eliptické a sférické. Celá přenoska se buďto přidělá na držák k tomu určený (Headshell), který se připojí k ramínku čtyřkontaktním konektorem (jak to známe například z legendárního modelu 500 MK I od firmy Stanton), nebo je konektor součástí přenosky (Concorde od Ortofon). Nezapomínejme, že přenosky a jejich hroty je třeba chránit proti mechanickému poškození a je nutné je čistit. Jenom díky tomu a správně nastavenému ramínku můžeme při přehrávání získat kvalitní zvuk.

CD přehrávače
V průkopnických dobách, kdy bylo hraní z kompaktních disků v plenkách, vlastně neexistovaly sofistikované přehrávače, takže nezbývalo nežli sáhnout do domácích kin a používat Hi-Fi komponenty. Ty však byly velmi málo odolné vůči vibracím a neměly možnost měnit tempo (Pitch), tedy až na výjimky jako byl Denon DCD-695. Až do té doby se ale všechny komponenty tohoto typu vyznačovaly společnou charakteristikou. Disk se zakládal do vyjíždějící „přihrádky“, jak to notoricky známe. Tato konstrukce se ještě stále objevuje, převážně ale u studiových přehrávačů, které jsou umístitelné do 19palcového racku (Tascam), nebo v případě dvojpřehrávačů stejného rozměru. Poté firma Pioneer představila konstrukci, u které se odklopí horní strana přehrávače (Top Loading - Pioneer CDJ 500) a zakryje se čtecí hlava, aby se nezanášela prachem a nečistotami. Tento koncept na několik let ovládl trh a postupně ho přijaly i ostatní firmy, například Omnitronic. Dalším krokem, který byl základem dnešních konstrukcí, bylo použití mechaniky, která si sama „vtáhne“ disk dovnitř, čímž odpadají některé mechanické nevýhody a prostor, kterým může vnikat prach do zařízení, se omezí pouze na štěrbinu, jíž prochází CD disk (Side-loading - poprvé u CDJ 100 od Pioneer).

První přehrávače byly vybaveny velmi skromně, a to funkcemi zaměřenými na spuštění přehrávání, vracení se do daného místa (CUE) a zrychlování (Pitch). Systém ovládání gramofonové desky, to znamená možnost sáhnout si na médium a točit s ním ve směru či proti směru hodinových ručiček, který pomáhá najít správné místo ve skladbě, řídit zpomalování nebo zrychlování při přehrávání nebo prostě provádět scratching, byl natolik zažitý mezi diskžokeji, že donutil výrobce CD přehrávačů aplikovat něco velmi podobného. Šlo o větší či menší kruhový ovladač (tzv. Jog Wheel), který simuluje práci s deskou a v některých případech se dokonce i točí, aby byl vjem a chování co nejpřesnější (Technics SL-DZ1200, ale i Numark, Westax a Denon). Objevily se další doplňkové funkce, které samozřejmě u vinylu nejsou možné, jako je opakování smyčky (Loop) nebo rychlé vracení se do jakéhokoliv místa na disku, od kterého chceme začít přehrávat (Cue Point).


Zobrazovacím prvkem je samozřejmě display, který se od dob prvních typů diametrálně změnil. Ukazuje nejenom odehraný čas, ale i jméno skladby a disku, nastavení přehrávače, aktuální adresář a tak dále. Přibyla barva kvůli přehlednosti a velmi často je zobrazována křivka signálu dané skladby, což přináší lepší orientaci (úseky s nižší hlasitostí nebo bez basové části - tzv. off-beat pasáže).

S nástupem technologie MP3 byl i tento kodek zakomponován a dnes je standardem u každého trochu chytřejšího přehrávače. Ruku v ruce s nástupem komprimovaných formátů se objevila podpora dalších médií v podobě USB nebo SD karet, díky čemuž se zvyšuje použitelná kapacita a počet skladeb, které jsou uloženy na médiu. Pro pohyb ve složkách se používá buďto otočný knoflík, nebo nějak uspořádaná tlačítka. Pro snazší orientaci v databázi skladeb je možné i hledat např. podle žánru, interpreta či rychlosti, přičemž tato funkce s sebou nese předchozí analýzu skladeb na počítači (např. software RekordBox).

S dalším rozvoje digitálních technologií se v přehrávačích objevují implementace MIDI a zvukových karet, což přináší snadné spojení s DJ programy od Virtual DJ přes Serato až po Ableton - viz například Pioneer CDJ 2000 Nexus.

Nezůstalo pouze u USB, také ethernet si našel své místo a díky němu je možné nejenom synchronizovat jednotlivé stroje, ale i spojit několik přehrávačů pomocí obyčejného switche do sítě. Lze tak využívat různé zdroje médií a nebo připojit PC a hrát skladby uložené na jeho disku. Možností je v dnešní době opravdu hodně a v kombinaci přehrávače a správného DJského softwaru se otevírá velmi kreativní svět přehrávání a živé tvorby muziky přímo před publikem. Samostatnou kapitolou jsou DVD přehrávače, které dokáží odbavovat a pracovat s obrazovými klipy stejně jako standardní přehrávače s muzikou (Scratch, Loop, Cue Point... ), což je případ přístrojů Pioneer DVJ-X1 nebo DVJ 1000.

Závěr
Toto povídání rozhodně není manuálem pro výběr správného přehrávače či přenosky, má spíše přiblížit jednotlivé termíny a možnosti prvků ze světa diskžokejů. Dalším výhodám plynoucím ze spojení přehrávačů a osobního počítače s vhodným programovým vybavením se budeme věnovat v budoucnu.

Václav Klouda


Další díly seriálu
1. díl - ./recenze/djing-vcera-dnes-a-zitra-1-dil-t9521.html
3. díl - ./recenze/djing-vcera-dnes-a-zitra-3-dil-t9798.html
4. díl - ./recenze/djing-vcera-dnes-a-zitra-4-dil-t9946.html